Rychlost světla

Interferenční obrazec z Michelsonova interferometru se zeleným laserem.

Rychlost světla ve vakuu (též světelná rychlost bez nutnosti uvádět „ve vakuu“), značka c, je fyzikální konstanta s přesnou hodnotu 299 792 458 metrů za sekundu (přes miliardu km/h). V soustavě jednotek SI je metr definován jako vzdálenost, kterou urazí světlo ve vakuu za 1/299792458 sekundy.

Tato rychlost je kvůli zachování kauzality nejvyšší možnou rychlostí šíření signálu či informace, kterou se šíří elektromagnetické záření včetně světla ve vakuu a gravitační vlny. Rychlosti světla podle Einsteinovy speciální teorie relativity nemohou dosáhnout žádné částice s nenulovou klidovou hmotností, protože by se jejich hmotnost stala nekonečnou. Teorie postuluje, že prostor a čas jsou relativní a absolutní je rychlost světla, protože je stejná pro každého pozorovatele. Konstanta také udává množství energie v hmotě rovnicí E = mc².

Rychlost světla se označuje podle normy ISO/IEC značkou $c_{0}$, často však jen písmenem c, které norma ponechává pro rychlost světla v látkovém prostředí. Pokud se rychlost světla ve vakuu označuje c, rychlost v látkovém prostředí se označuje standardně jako v. Označení c je odvozeno z latinského celeritas, což znamená rychlost, nebo z constans, znamenající konstanta.

Rychlost světla v látkovém prostředí je nižší než ve vakuu, protože kvantově interaguje s částicemi látky. Rychlost šíření světla je pak rovna $c=c_{0}/n$, kde $n$ je index lomu příslušné látky (materiálu).

Přehled

Podle standardní fyzikální teorie se všechno elektromagnetické záření, včetně viditelného světla, šíří ve vakuu konstantní rychlostí všeobecně známou jako rychlost světla. Tato fyzikální konstanta se značí písmenem $c_{0}$, pro stručnost se často píše jen c. Rychlostí $c_{0}$ se šíří také gravitace v obecné teorii relativity.

Zákony elektromagnetismu (jako jsou Maxwellovy rovnice) uvádějí, že rychlost elektromagnetického záření $c_{0}$ nezávisí na rychlosti objektu vyzařujícího záření. Proto například světlo vyzařující z rychle se pohybujícího zdroje se šíří stejnou rychlosti jako světlo vyzařované ze statického zdroje, i když podle relativistického Dopplerova jevu se barva, frekvence, energie a hybnost světla změní. Jestliže se zkombinuje pozorování s principem relativity, všichni pozorovatelé naměří shodnou rychlost světla ve vakuu, nezávisle na vztažné soustavě pozorovatele nebo rychlosti objektu vyzařujícího světlo. Proto se na $c_{0}$ může nahlížet jako na fyzikální konstantu a tento fakt je základem speciální teorie relativity. Je důležité poznamenat, že základem speciální relativity je konstanta $c_{0}$, nikoliv samotné světlo. Jestliže je tedy světlo nějak upraveno, aby se šířilo rychlosti menší než $c_{0}$, tak to přímo neovlivní speciální teorii relativity.

Pozorovatelé cestující velkými rychlostmi zjistí, že vzdálenosti a časy jsou zdeformované („dilatované“) v souladu s Lorentzovými transformacemi. Transformace ale deformují vzdálenosti a časy takovým způsobem, že rychlost světla zůstává vůči nim konstantní. Osoba cestující rychlostí blízkou rychlosti světla by viděla, že barva světla vpředu (ve směru pohybu) by měla modrý posuv a barva vzadu rudý.

Jestliže by se informace mohla šířit rychleji než $c_{0}$ v jedné vztažné soustavě, byla by porušena kauzalita: v jiných vztažných soustavách by informace byla doručena dříve než by byla vyslána, takže příčina by byla pozorována až po následku. Kvůli dilataci času podle speciální relativity se poměr mezi časem vnímaným vnějším pozorovatelem a časem vnímaným pozorovatelem pohybujícím se velmi blízko rychlosti světla, blíží k nule. Jestliže by se něco schopné nést informaci mohlo pohybovat rychleji než světlo, tento poměr by nebyl reálným číslem. Podobné porušení kauzality nebylo nikdy pozorováno.

Světelný kužel definuje místa, která jsou, resp. nejsou v kauzálním kontaktu.

Jinak řečeno, informace se šíří do a z bodů z oblastí definovaných světelným kuželem. Interval AB na diagramu vpravo je „časový.“ To znamená, že tu máme soustavu souřadnic, ve které událost A a událost B nastávají na stejném místě v prostoru a liší se jen v čase. Jestliže A předchází B v této soustavě souřadnic, potom A předchází B ve všech soustavách souřadnic. Hypoteticky je možné přemísťování hmoty (nebo informace) z A do B a může zde nastávat příčinný vztah (kde A je příčina a B je následek).

Interval AC v diagramu je „prostorový“. To znamená, že zde máme soustavu souřadnic, ve které se událost A a událost C staly současně, oddělené jen prostorem. I když zde existují souřadnicové systémy, ve kterých A předchází C (jak je vyznačeno) a souřadnicové systémy, kde C předchází A, s výjimkou cestování nadsvětelnou rychlosti není pro žádné těleso (ani informaci) možné cestovat z A do C nebo z C do A. Proto nemůže existovat žádná příčinná souvislost mezi A a C.

Podle v současnosti platné definice, přijaté v roce 1983, je rychlost světla přesně 299 792 458 metrů za sekundu (přibližně $3\cdot 10^{8}$ metrů za sekundu nebo 30 centimetrů (1 stopa) za nanosekundu). Rychlost světla ve vakuu, dielektrická konstanta (permitivita vakua) $\varepsilon _{0}$ a magnetická konstanta (permeabilita vakua) $\mu _{0}$ jsou vzájemně spojené vztahem:

$c_{0}={\frac {1}{\sqrt {\varepsilon _{0}\mu _{0}}}}$.

Astronomické jednotky jsou někdy (obzvlášť v popularizujících textech) udávány ve světelných letech. Světelný rok je vzdálenost, kterou urazí světlo za jeden rok, tj. přibližně $9,\!46\cdot 10^{12}$ kilometrů.

Izotropie rychlosti světla ve vakuu není experimentálně prokazatelná a může tak být zdánlivá. Anizotropní látka ale různé rychlosti šíření v různých směrech vykazuje.

Komunikace

Konečná rychlost světla je důležitá v komunikaci. Například světlo by oběhlo Zeměkouli kolem rovníku za sekundu asi 7,5 krát.

Skutečný čas přenosu ale trvá déle. Částečně je to způsobeno tím, že se světlo v optickém vlákně šíří asi o 30 % pomaleji a přímá spojení nejsou v globální komunikaci častá, ale i kvůli zdržením v síťových přepínačích (switches) a směrovačích (routers). Typický čas odezvy (ping) počítače mezi Austrálií a USA je v současnosti (rok 2004) asi 0,18 sekundy. Rychlost informace navíc ovlivňuje řešení částí systému, kde dochází k bezdrátové komunikaci.

Konečná rychlost světla byla zřetelná například při komunikaci mezi pozemním centrem Houston a Neilem Armstrongem, když se stal prvním člověkem na Měsíci. Na každou odpověď museli v Houstonu čekat téměř 3 sekundy, i když astronauti odpovídali okamžitě.

Podobně je také nemožné okamžité dálkové ovládání meziplanetární kosmické lodi. Například od chvíle, kdy pozemní kontrola rozpozná problém a vesmírná loď přijme signál z pozemního centra, může trvat i několik hodin.

Rychlost světla se ale může projevit i při malých vzdálenostech. V superpočítačích omezuje rychlost světla přenos dat mezi procesory. Jestliže procesor pracuje s frekvencí 1 GHz, signál se během jednoho cyklu dostane jen do vzdálenosti 300 mm. Proto musejí být procesory z důvodu omezení latence umístěny těsně vedle sebe. Jestliže procesory budou pracovat na vyšších frekvencích, rychlost světla se nakonec stane omezujícím faktorem i při návrhu procesoru samotného.

Fyzika

Stejná rychlost ze všech vztažných soustav

Je důležité si uvědomit, že rychlost světla není „rychlostním omezením“ v tradičním smyslu. Pozorovatel pronásledující světelný paprsek naměří shodnou rychlost, kterou se od něho vzdaluje, stejně jako pozorovatel stojící na místě. To má pro chápání rychlosti pozoruhodné důsledky.

Často se obecně předpokládá, že rychlosti se sčítají. Jestliže dvě auta jedou proti sobě a každé z nich má rychlost 50 km/h, očekává se, že každé z aut bude vnímat celkovou rychlost přibližování druhého jako 50 + 50 = 100 km/h.

Z výsledků experimentů s rychlostmi blížícími se rychlosti světla však vyplynulo, že toto pravidlo neplatí. Dvě vesmírné lodi letící proti sobě z hlediska nezávislého pozorovatele relativní rychlosti 90 % rychlosti světla, nevnímají přibližování rychlostí 90 % + 90 % = 180 % rychlosti světla. Místo toho vnímají vzájemné přibližování s rychlosti o něco nižší než je 99,5 % rychlosti světla.

Výsledek je dán Einsteinovým vzorcem sčítání rychlostí:

$u={v+w \over 1+{vw \over c_{0}^{2}}}$

kde v a w jsou rychlosti pozorované třetím pozorovatelem, a u je rychlost vzájemného přibližování, kterou vnímají proti sobě letící vesmírné lodi.

V protikladu s přirozenou intuicí a nezávisle na relativní rychlosti, kterou se jeden pozorovatel přibližuje k jinému, oba naměří rychlost přicházejícího světelného paprsku jako stejnou konstantní hodnotu rovnající se rychlosti světla.

Rovnice uvedená výše byla odvozena Albertem Einsteinem z jeho speciální teorie relativity, která vychází z principu relativity. Tento princip (původně navržený Galileiem) vyžaduje, aby se fyzikální zákony chovaly stejně ve všech vztažných soustavách. Rychlost světla přímo daná Maxwellovými rovnicemi musí být stejná pro každého pozorovatele.

Působení průhledných materiálů

Index lomu materiálu vyjadřuje, kolikrát je v něm rychlost světla menší než ve vakuu. Nižší rychlostí světla v materiálu je způsobena refrakce (lom světla), jak je vidět u hranolu (V případě rozkladu bílého světla hranolem do barev viditelného spektra je refrakce označována jako disperze).

Světlo je při průchodu zpomalováno na rychlost menší než $c_{0}$ v poměru daném indexem lomu materiálu. Rychlost světla c ve vzduchu je jen zhruba o 0,1 % menší než $c_{0}$. Hustší média, jako například voda a sklo, mohou světlo zpomalit o mnoho víc – na hodnoty $c_{\rm {v}}=3/4c_{0}$ a $c_{\rm {s}}=2/3c_{0}$. Toto zpomalování světla je zodpovědné i za vychýlení světla na styčné ploše dvou materiálů s různými indexy lomu. Tento jev se nazývá lom světla neboli refrakce.

Protože rychlost světla v materiálu závisí na indexu lomu a ten závisí na frekvenci světla, světlo různých frekvencí prochází ve stejném materiálu různými rychlostmi. To může způsobit deformaci elektromagnetických vln složených z různých frekvencí, což se nazývá disperze.

Zmiňovaná rychlost světla je pozorovaná nebo měřená rychlost v nějakém médiu, a ne skutečná rychlost světla (ve vakuu). V mikroskopickém měřítku a za předpokladu, že se elektromagnetické záření chová jako částice, je zpomalení světla a tím i jeho lom způsoben opakovaným pohlcováním a následným vysíláním fotonů, ze kterých se skládá světlo, atomy nebo molekulami, přes které prochází. V určitém smyslu se světlo šíří jen vakuem mezi těmito atomy a je jimi zdržováno. Proces pohlcování a následného vysílání trvá nějaký čas, proto se vytváří dojem, že se světlo zdrželo (tj. ztratilo rychlost) mezi vstupem a výstupem z média. Světlo se po opuštění média aniž by získalo dodatečnou energii šíří opět svou původní rychlostí. To může znamenat jen jediné: buď se rychlost světla nikdy nezměnila, nebo za předpokladu, že se elektromagnetické záření chová jako vlna, náboj každého atomu (hlavně elektronů) interferuje s elektrickými a magnetickými poli záření, čímž se zpomaluje jeho šíření.

„Rychlejší než světlo“

Podrobnější informace naleznete v článku Nadsvětelná rychlost.

Světelná rychlost je maximální rychlost šíření informace, aby byla zachována kauzalita v čase, jinak by mohl důsledek nastat dřív než jeho příčina. Pokud se informace nepřenáší, událost v bodě A nemůže ovlivnit události v bodě B, rychlost může být vyšší. Nadsvětelnou rychlostí se rozumí rychlost vyšší než konstanta $c_{0}$, nikoli překonání rychlosti světla zpomaleného prostředím.

Fázová rychlost (červeně) vyšší než rychlost šíření informace (zeleně)

V jednom experimentu byla dosažena fázová rychlost laserových paprsků na extrémně krátké vzdálenosti přes atomy cesia 300 krát $c_{0}$. Tato technika ale nemůže být použita pro přenos informací rychlostí vyšší než $c_{0}$. Rychlost přenosu informace je lépe popsána grupovou rychlostí (skupinová rychlost, rychlost, se kterou se šíří změny tvaru vlny) a součin fázové a grupové rychlosti je rovný druhé mocnině normální rychlosti světla v materiálu. V každém případě však i fázová, i grupová rychlost popisují až ustálený stav v rozměrech a dobách tak velkých, aby měly smysl index lomu $n$, permitivita $\varepsilon$ a permeabilita $\mu$ prostředí.

Překonání fázové rychlosti světla tímto způsobem je porovnatelné s překonáním rychlosti zvuku uspořádáním lidí do dlouhé řady s velkými odstupy. Jejich úlohou by bylo zakřičet „jsem zde!“ jeden po druhém v krátkých intervalech měřených hodinkami s tím, že nemusí čekat, než uslyší předcházející osobu.

Při některých dalších experimentech souvisejících s nestálými vlnami, jako např. tunelování, se může také zdát, že rychlost světla je překonána. Experimenty naznačují, že fázová rychlost nestálých vln může překonat $c_{0}$, ale i v tomto případě grupová a čelní rychlost (front velocity – rychlost, kterou se šíří první nadnulový pulz) nepřekoná $c_{0}$, takže opět není možné přenést informaci rychleji než $c_{0}$.

Rychlost šíření kolapsu vlnové funkce mezi kvantově provázanými částicemi se objevil jako argument proti kvantové teorii v roce 1935 v článku zvaném EPR paradox. Provázané částice se nacházejí v superpozici dvou stavů a když se na jedné z nich provede měření (např. spinu), zkolabuje do jednoho stavu, ze kterého lze určit, jaký stav se zjistí při měření druhé částice. Částice přitom mohou být libovolně vzdáleny a druhé měření provedeno dříve, než by tuto vzdálenost překonalo světlo. Ani zde nedochází k přenosu informace a kvantové provázání neumožňuje nadsvětelnou komunikaci, měřený stav je náhodný s pravděpodobností 50 % ku 50 % a změna stavu na jedné částici poruší provázání.

Takzvaný supersvětelný pohyb (angl. superluminal motion) je zdánlivě nadsvětelná rychlost některých plasmatických výtrysků například z radiových galaxií a kvasarů. Jev je vysvětlen osou výtrysku blízkou směru pozorování a pohybem částic rychlostí blízké rychlosti světla, kterou se přibližují k pozorovateli a výrazně zkracují dráhu pozorovaného světla. Výsledkem je optický klam, že částice výtrysku vyzařující světlo urazily zdánlivou dráhu rychleji než odpovídá rychlosti světla.

Čerenkovův jev v jaderném reaktoru, způsobený elektrony, které se ve vodě pohybují rychleji než světlo ve vodě.

Elektromagnetickým zářením lze vytvořit i šokové vlny. Průchodem nabité částice přes izolační médium se naruší jeho lokální elektromagnetické pole. Elektrony v atomech izolantu jsou vytlačeny a polarizovány polem nabité částice a při obnovení rovnováhy elektronů v médiu, po skončení narušení, se emitují fotony. (Ve vodiči může být tato rovnováha obnovena bez emise fotonů.) Za normálních okolností tyto fotony vzájemně destrukčně interferují a není zjištěno žádné záření. Jestliže se ale toto rušení šíří rychleji než jaká je rychlost fotonů, fotony interferují konstruktivně a zesilují pozorovanou radiaci. Výsledek je analogický k aerodynamickému třesku…^[zdroj?]

Čerenkovovo záření vzniká tehdy, pohybuje-li se nabitá částice v daném látkovém prostředí rychleji než světlo v tomto prostředí (obojí je pochopitelně menší než $c_{0}$). Jde o děj analogický, jako je rázová vlna ve vzduchu způsobená pohybem částice (např. letadla) rychlejší než zvuk v tomto prostředí.

Možnost komunikovat nebo cestovat rychleji než světlo je oblíbeným tématem vědecko-fantastických děl. Ze současných vědeckých poznatků však vyplývá, že to není možné.

Zastánci teorie proměnlivé rychlosti světla, především João Magueijo a John Moffat, zastávají názor, že světlo se v minulosti šířilo mnohem rychleji než jaká je jeho současná rychlost. To by podle nich vysvětlovalo mnoho kosmologických záhad lépe než konkurenční teorie rozpínání vesmíru. Tato teorie však zatím nezískala širší podporu.

Experimenty se zpomalováním světla

Světlo procházející jiným médiem než vakuem se šíří s fázovou rychlostí nižší než $c_{0}$. Některé materiály mají vysoký index lomu, ale látka s obrovským indexem lomu (řádově desítky milionů), která by umožňovala výrazné zpomalení fázové rychlosti světla, neexistuje. Krátkodobý světelný pulz se však šíří grupovou rychlostí, která závisí na rychlosti změny fázové rychlosti a v blízkosti tzv. rezonančních frekvencí může dosahovat opravdu nízkých hodnot. Problémem je, že u těchto frekvencí dochází i ke zvýšené absorpci. Ke zpomalení šíření světelného pulzu je tedy třeba nalézt takový systém, v němž se index lomu v okolí střední frekvence pulzu hodně mění a který má nepatrnou absorpci, aby světelný pulz nebyl pohlcen a navždy ztracen. Skupina vědců pod vedením Leny Haueové v roce 1999 dokázala zpomalit světelný pulz na rychlost asi 17 metrů za sekundu a v roce 2001 dokonce na okamžik zastavit.

V roce 2002 uspěl Michail Lukin s vědci Harvardovy univerzity a Lebeděvovým institutem v Moskvě v úplném "zastavení světla". To bylo dosaženo nasměrováním světelného pulsu do teplého (70–90 °C) rubidiového plynu, jehož atomy se podle Lukinových slov chovaly „jakoby maličká zrcadla“ díky interferenci stojatých vln ze dvou protisměrných paprsků laseru. Po vypnutí jednoho z řídících paprsků byl pulz opět uvolněn. Význam je především v uchování kvantových stavů jednotlivých fotonů, a tedy možných aplikací v kvantové informatice.

Historie

Až do nedávné minulosti byla rychlost světla z velké části jen otázkou dohadů. Antický filosof Empedoklés zastával názor, že světlo je něco, co se pohybuje a šíří mezi zemí a oblohou, aniž to můžeme pozorovat. Proto musí cesta světla z jednoho místa na jiné trvat určitý čas. Jiný řecký filosof Aristotelés to odmítal a tvrdil, že světlo vyplývá z určité přítomnosti, je to bezbarvá, statická matérie, jež je opakem tmy, ale nepohybuje se. Mimo to, jestliže by světlo mělo konečnou rychlost, musela by být velmi velká. Aristotelés tvrdil, že „je to až příliš neuvěřitelné“.

Jednou ze starověkých teorií vidění je, že světlo je vyzařováno z oka, nikoliv z jiného zdroje do oka odráženo. Z této teorie odvodil Hérón z Alexandrie argument, že rychlost světla musí být nekonečná, protože vzdálené objekty, jako například hvězdy, se objeví, jakmile se oko otevře…^[zdroj?]

Středověké a raně moderní teorie

Islámští filozofové Avicenna a Alhazen věřili, že světlo má konečnou rychlost, i když většina ostatních filosofů v tomto bodě souhlasila s Aristotelem. Podobně považovala rychlost světla za konečnou i árjovská filosofická škola ve starověké Indii.

Johannes Kepler prosazoval názor, že světlo putuje neomezenou rychlostí, protože ve volném prostoru mu nestojí v cestě žádné překážky. Francis Bacon argumentoval, že rychlost světla nemusí být nutně nekonečná, ale může být tak velká, že to nejsme schopni vnímat. René Descartes tvrdil, že kdyby byla rychlost světla konečná, nemohly by Slunce, Měsíc a Země být během zatmění v zákrytu. Protože nic takového nebylo pozorováno, odvodil z toho, že rychlost světla je nekonečná. Descartes se domníval, že vesmír vyplňuje zvláštní látka, kterou nazýval plenum, která umožňuje vidění, a ve skutečnosti byl přesvědčen, že kdyby připustil konečnost rychlosti světla, celý jeho filosofický systém by se zhroutil.

Měření rychlosti světla

Isaac Beeckman, Descartův přítel, navrhl v roce 1629 experiment, při kterém by se pozoroval záblesk z kanónu odražený ze zrcadla vzdáleného asi 1 míli. Galileo Galilei v roce 1638 navrhoval měřit rychlost světla pozorováním prodlevy mezi odkrytím lucerny a zpozorováním světla z určité vzdálenosti. Descartes tento experiment kritizoval jako zbytečný, protože experiment během zatmění Měsíce, který měl lepší předpoklady ke zjištění konečné rychlosti, byl negativní. Takže experiment uskutečnila až v roce 1667 Florentinská Accademia del Cimento, s lucernami vzdálenými asi 1 míli. Vzdálenost však byla příliš malá a tak žádné zpoždění nebylo pozorováno. Robert Hooke negativní výsledek vysvětloval tak, že se nejedná o potvrzení nekonečné rychlosti světla, ale toho, že světlo se musí pohybovat velmi rychle.

První kvantitativní odhad rychlosti světla provedl v roce 1676 Ole Rømer, který pomocí dalekohledu studoval pohyb Jupiterova měsíce Io. Vzhledem k tomu, že Io vchází a vychází z Jupiterova stínu v pravidelných intervalech, je možné změřit trvání doby oběhu. Rømer zaznamenal, že když je Jupiter nejblíž k Zemi, byla doba oběhu Io kolem Jupitera 42,5 hodiny. Také pozoroval, že jak se Jupiter a Země od sebe vzdalovaly, Io vycházel ze stínu Jupitera postupně stále později. Bylo jasné, že tomuto výstupnímu „signálu“ trvalo déle než dosáhl Země. Jak se Země a Jupiter vzdalovaly, zvětšoval se interval mezi signály, na kterém se projevoval čas, který světlu zabere překonání dodatečné vzdálenosti mezi planetami. Podobně, asi o půl roku později, byly vstupy měsíce Io do stínu Jupitera o něco častější, protože se Země a Jupiter přibližovaly. Na základě těchto pozorování Rømer odhadoval, že na překonání průměru oběžné dráhy Země (což je dvojnásobek astronomické jednotky) by světlo potřebovalo 22 minut, přičemž moderní odhad je přibližně 16 minut a 40 sekund.

Přibližně ve stejné době byla velikost astronomické jednotky odhadována na 140 milionů kilometrů. Z této astronomické jednotky a Rømerova odhadu času vypočítal autor vlnové teorie Nizozemec Christiaan Huygens rychlost světla na 1 000 průměrů oběžné dráhy za minutu, což je asi 220 000 kilometrů za sekundu. To je sice významně méně než dnes uznávaná hodnota, ale i tak tato hodnota o mnoho převyšovala jakýkoliv fyzikální jev známý v té době.

Také Isaac Newton uznával, že rychlost světla je konečná. Ve své knize „Opticks“ dokonce publikoval přesnější hodnotu rychlosti světla – 16 průměrů Země za sekundu, kterou sám odvodil, ačkoliv není známo, jestli z Rømerových údajů, nebo z něčeho jiného. Stejný úkaz byl následně pozorován Rømerem na rotující „skvrně“ na povrchu Jupitera. Efekt byl zaznamenán i později u obtížnějšího pozorování tří dalších Galileových měsíců.

Ani tato pozorování však nepřesvědčila každého (především Giovanniho Domenica Cassiniho) a k definitivnímu odmítnutí hypotézy nekonečné rychlosti světla došlo až po pozorováních Jamese Bradleyho v roce 1728. Bradley se původně pokoušel změřit paralaxu hvězd a tím určit jejich vzdálenost. Místo toho naměřil aberaci. Vyvodil, že světlo hvězd dopadající na Zemi musí přicházet z mírného úhlu, který se dá vypočítat porovnáním rychlosti Země na její oběžné dráze k rychlosti světla. Tato aberace byla asi 1/200 stupně. Bradleym vypočítaná rychlost světla byla 298 000 kilometrů za sekundu, což už je jen o málo méně než dnes uznávaná hodnota. Aberace byla během následujících století široce zkoumána, především Friedrichem von Struve a Magnusem Nyrenem.

Diagram Fizeau-Foucaultova přístroje.

První úspěšné měření rychlosti světla pozemním přístrojem provedl v roce 1849 francouzský fyzik Hippolyte Fizeau. Fizeauv experiment byl koncepčně podobný návrhům Beeckmana a Galilea. Paprsek světla byl namířen na zrcadlo umístěné ve vzdálenosti 8633 m. Na cestě od zdroje světla k zrcadlu paprsek procházel rotujícím diskem se zářezy. Při určité rychlosti rotace disku projde paprsek směrem od zdroje jedním zářezem a při návratu zářezem následujícím. Jestliže dojde třeba i jen k malému zrychlení nebo zpomalení rotace disku, zasáhne zpětný paprsek samotný disk (jeho zub) a nedostane se nazpět. Rychlost světla se dá vypočítat ze známé vzdálenosti zdroje a zrcadla, počtu zářezů (resp. zubů) na disku a rychlosti rotace. Rychlost světla publikovaná Fizeaem byla 313 000 kilometrů za sekundu.) Fizeauova metoda byla později zdokonalena M. A. Cornuem (1872) a J. Perrotinem (1900).^[zdroj?]

Leon Foucault vylepšil Fizeauovu metodu tím, že nahradil disk se zářezy rotujícím zrcadlem. Foucaultův odhad publikovaný v roce 1862 byl 298 000 kilometrů za sekundu. Foucaultovu metodu použili i Simon Newcomb a Albert A. Michelson.

Michelson použil v roce 1926 rotující zrcadla pro změření času, který světlo potřebuje na překonání vzdálenosti 35 km mezi horami Mount Wilson a Mount San Antonio v Kalifornii. Výsledkem těchto měření byla relativně přesně určená rychlost světla na 299 796 +/-4 km/s.

Generální konference pro míry a váhy v roce 1983 schválila novou definici metru pomocí rychlosti světla. Tím se z ní stala konstanta a měření rychlosti světla ve vakuu slouží k určení přesné délky.

Konstatní rychlost a fyzikální revoluce

Dle zákonů klasické mechaniky se předpokládalo, že rychlost světla je relativní k světlonosnému éteru. Éter měl být nekonečně jemné médium, kterým všechny látky pronikají a které současně vyplňuje veškerý prostor kolem nás. Rychlosti by se měly sčítat, pokud se pozorovatel pohybuje proti směru pohybu světla, měl by naměřit vyšší rychlost světla, při pohybu ve směru světla by měl naměřit nižší rychlost. Podle teorie elektromagnetismu publikované Jamesem Clerkem Maxwellem roku 1873 je rychlost světla konstanta definovaná elektromagnetickými vlastnostmi vakua (permitivitou a permeabilitou). Tím vzniknul rozpor mezi dvěma základními fyzikálními teoriemi.

Michelsonův-Morleyův experiment z roku 1887 byl první pokus, který rozpor řešil ve prospěch zákonů elektromagnetismu. Albert Michelson a Edward Morley experimentem původně chtěli změřit rychlost Země pohybující se domnělým „světlonosným éterem“ podle mechanických zákonů.

Schema Michelsonova interferometru, použitého pro Michelson-Morleyův experiment.

Jak je znázorněno na nákresu Michelsonova interferometru, k rozdělení světla na dva monochromatické paprsky (t. j. mající jen jednu vlnovou délku), které se dále šíří v pravém úhlu, bylo použito polopropustné zrcadlo s tenkou vrstvou stříbra. Po opuštění tohoto dělicího zrcadla se oba paprsky odrážejí několikrát mezi dalšími zrcadly. Aby oba paprsky urazily stejnou vzdálenost, je pro ně počet odrazů shodný (během skutečného Michelson-Morleyova experimentu bylo použito více zrcadel než je vidět na obrázku). Po jejich následném sloučení vznikne obrazec konstruktivní a destruktivní interference. I malá změna rychlosti světla v některém z ramen interferometru (způsobená tím, že se přístroj společně se Zemí měl pohybovat předpokládaným „éterem“) by měla zapříčinit změnu doby, kterou paprsek potřebuje na překonání vzdálenosti, což se mělo projevit jako změna interferenčního obrazce. Celé zařízení se otáčelo, aby se změnila dráha paprsků v „éteru“ vlivem toho, že rychlosti světla a Země by se měly sčítat. Experiment neměl žádný výsledek, ať bylo aparaturou otáčeno jakkoliv a stal se pravděpodobně nejznámějším a nejužitečnějším neúspěšným experimentem v historii fyziky.

Česko-rakouský fyzik Ernst Mach byl jeden z prvních, který tvrdil, že experiment vlastně vyvrátil teorii éteru. Pokrok v oblasti teoretické fyziky v té době už nabízel alternativní teorii, Lorentz-Fitzgeraldovu kontrakci, která dovolila vysvětlit i negativní výsledek Michelson-Morleyova experimentu. Nedovede však vysvětlit Kennedyův-Thorndikův experiment (podobný Michelsonovu-Morleyovu, ale s různě dlouhými rameny); k jeho výkladu je potřeba přibrat i dilataci času.

Experimentálně potvrzený zákon, že rychlost světla je konstantní bez ohledu na zvolenou inerciální vztažnou soustavu, vedl k potřebě opravit nedostatek zákonů mechaniky. S řešením přišel v roce 1905 Albert Einstein, který vyšel z převratné myšlenky, že když je rychlost světla absolutní, musí být relativní prostor a čas. Dle jeho speciální teorie relativity, která nahradila Galileiho princip relativity, se při vysokých rychlostech zkracují délky a zpomaluje čas. Relativistické rychlosti je označení rychlostí, které jsou srovnatelné s rychlostí světla, pro rychlosti nižší je efekt zanedbatelný a platí jednodušší zákony klasické mechaniky.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Rýchlosť svetla na slovenské Wikipedii.

Související články

• Světlo
• Teorie relativity
• Nadsvětelná rychlost
• Kauzalita

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu rychlost světla na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo rychlost světla ve Wikislovníku
• (česky) Optika, aneb historie pátrání po podstatě světla na serveru scienceworld.cz
• (česky) Stavba Michelsonova interferometru a ověření jeho funkce
• (anglicky) Interaktivní animace Michelson-Morley experimentu

Autoritní data	PSH: 3168 GND: 4167583-6 LCCN: sh85076878 NLI: 987007529354105171

Portály: Fyzika