Přeskočit na obsah

Paleohistologie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Osteohistologie fosilních kostí teropodního dinosaura rodu Shuvuuia a praptáka rodu Confuciusornis.

Paleohistologie (z řečtiny: palaios = prastarý, histos = tkáň, logos = nauka; tedy doslova "nauka o prastarých tkáních") je odvětví paleontologie (resp. v určitém smyslu zvláštním podoborem histologie), zabývající se výzkumem stavby kostní tkáně u fosilních kostí pravěkých obratlovců. Díky poznatkům z tohoto oboru je možné lépe pochopit biologii, morfologii a fyziologii (metabolické pochody, růst apod.) nebo patologie (známky po zraněních a nemocech) u různých dávno vyhynulých živočichů. Paleohistologie zkoumá prakticky všechny skupiny vyhynulých obratlovců, od vývojově primitivních strunatců z období kambria přes druhohorní dinosaury až po kvartérní nálezy pravěkého člověka.[1] V některých případech díky moderním metodám výzkumu dokážeme zjistit například věk daného jedince v době jeho smrti, dále nemoci, kterými za života trpěl a zraněními, která utržil. Můžeme také zjistit dobu jeho růstu a dosažení pohlavní dospělosti a mnohé další významné informace. Například u populárního dravého dinosaura druhu Tyrannosaurus rex byla zjištěna přítomnost osteomyelitidy (zánětu kostní dřeně)[2] nebo dny (pakostnice)[3].

Historie oboru

[editovat | editovat zdroj]
Paleohistologický výzkum pomáhá zjistit více informací například také o člověku neandertálském. Na snímku lebka, objevená roku 1908 v lokalitě La Chapelle-aux-Saints.

Mikroskopický výzkum fosilních tkání a pletiv zahájili botanik Henry Witham a geolog William Nicol v roce 1828, když poprvé zkoumali mikrostrukturu fosilního dřeva.[4] Nedlouho po nich přenesl tuto metodu pro výzkum koster živočichů švýcarsko-americký paleontolog Louis Agassiz. Základy samotnému oboru pak položil britský mikroskopik a histolog John Thomas Quekett v roce 1849.[5] Velký přínos tomuto oboru zaznamenal také britský amatérský paleontolog Gideon Algernon Mantell (známý jako vědec, který v roce 1825 popsal druhého historicky objeveného dinosaura rodu Iguanodon). Mantell v polovině 19. století zkoumal strukturu fosilních kostí dvou dinosaurů, které sám popsal – nodosaurida rodu Hylaeosaurus[6] a sauropoda rodu Pelorosaurus[7].

V průběhu 20. století do možností tohoto výzkumu výrazně promluvily nové mikroskopovací technologie i nové metody výzkumu samotného. Vědci, jako byl francouzský paleontolog Armand de Ricqlès již v 60. až 70. letech 20. století dokázali zjistit, že například mnozí dinosauři rostli velmi rychle a měli aktivní metabolismus (což bylo významné pro tzv. Dinosauří renesanci).[8] Na začátku 21. století už technologie umožňují dokonce i identifikaci barev dinosauřího opeření, objev tzv. měkkých tkání a biomolekul v jejich fosilních kostech a další pozoruhodné objevy.[9] Mnohem přesnější informace máme také o různých prvohorních obratlovcích, ale také třeba o megafauně dob ledových nebo o našich vlastních evolučních předcích a příbuzných.[10]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Cuccu, A.; et al. (2025). Hard tissue thin-sectioning techniques in vertebrate paleohistology: Review, synthesis and improvements. Methods in Ecology and Evolution. 16: 66–83.
  2. ↑ SOCHA, Vladimír. Krále dinosaurů trápil zánět kostní dřeně. OSEL.cz [online]. 3. prosinec 2020. Dostupné online. (česky)
  3. ↑ SOCHA, Vladimír. Tyranosaury trápila pakostnice. OSEL.cz [online]. 25. srpen 2022. Dostupné online. (česky)
  4. ↑ Falcon-Lang, H. J.; Digrius, D. M. (2014). Palaeobotany under the microscope: history of the invention and widespread adoption of the petrographic thin section technique. Quekett Journal of Microscopy. 42: 253–280.
  5. ↑ Quekett, J. (1849). On the Intimate Structure of Bone, as composing the Skeleton, in the four great Classes of Animals, viz., Mammals, Birds, Reptiles, and Fishes, with some Remarks on the great Value of the Knowledge of such Structure in determining the Affinities of Minute Fragments of Organic Remains. Transactions of the Microscopical Society of London. 2 (1): 46–58.
  6. ↑ Mantell, G. A. (1850). XVII. On a dorsal dermal spine of the Hylæosaurus, recently discovered in the strata of Tilgate Forest. Philosophical Transactions of the Royal Society of London. 140: 391–392.
  7. ↑ Mantell, G. A. (1850). XVI. On the pelorosaurus; an undescribed gigantic terrestrial reptile whose remains are associated with those of the iguanodon and other saurians in the strata of Tilgate Forest, in Sussex. Philosophical Transactions of the Royal Society of London. 140: 379–390.
  8. ↑ Padian, K. (2011). Vertebrate palaeohistology then and now: A retrospective in the light of the contributions of Armand de Ricqlès. Comptes Rendus Palevol. 10 (5–6): 303–309.
  9. ↑ Smithwick, F. M.; et al. (2017). Countershading and Stripes in the Theropod Dinosaur Sinosauropteryx Reveal Heterogeneous Habitats in the Early Cretaceous Jehol Biota. Current Biology. 27 (21): 3337–3343.e2.
  10. ↑ Bastir, M.; et al. (2022). Variation in human 3D trunk shape and its functional implications in hominin evolution. Scientific Reports. 12 (1): 11762.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Paleohistologie&oldid=26004970“