Přeskočit na obsah

Nová pravice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Nová pravice je termín označující různé proudy politické pravice, které vznikaly po druhé světové válce, zejména od šedesátých let 20. století coby reakce na modernitu, novou levici nebo identitární politiku. V Evropě se proudy vyvinuly z evropské nové pravice, hnutí založeného v roce 1968 ve Francii filosofem Alainem de Benoist.[1] Ve Spojených státech amerických byla nová pravice reakcí na uvolnění šedesátých let 20. století a tehdejší dominanci amerického liberalismu. V USA šlo tedy o konzervativní reakci na přiznání práv LGBT komunitě, rozvolnění podmínek interrupcí, Dodatek o rovnoprávnosti, afirmativní akce a daňový systém.[2]

Tyto proudy navazují na myšlenky tzv. konzervativní revoluce. Evropská nová pravice přímo vychází z německých předchůdců, zejména z osoby Arthura Moellera van den Brucka.[1]

Historie

[editovat | editovat zdroj]

V USA se termín nová pravice objevil v roce 1964 v prezidentských volbách v kampani republikána Barryho Goldwatera. Ten se postavil proti americkému liberalismu, kritizoval rovnostářství a naopak nabízel více útočnou pravicovou politiku. S termínem přišel konzervativní aktivista a člen Goldwaterovy kampaně Richard Viguerie. Později se ale termín začal používat volněji. Zahrnoval všechny pravicové směry od libertariánů po neoliberály typu Ronalda Reagana, Margaret Thatcherové nebo Augusta Pinocheta.

V roce 1968 se ve Francii z hnutí Nouvelle Droite vyvinula tzv. evropská nová pravice, jejíž myšlenky původně formoval Alain de Benoist. Postupně se však tato větev nové pravice rozvinula do volné celoevropské sítě různých hnutí. Evropská nová levice se ovšem liší od nové pravice v USA. Evropská vychází spíše z Arthura Moellera van den Brucka, zatímco americká z Adama Smithe a klasických liberálů.[1]

Mezi proudy nové pravice je řazen také anarchokapitalismus.[3][4]

Příklady dle zemí

[editovat | editovat zdroj]

Francie

[editovat | editovat zdroj]

Ve Francii vzniká určující směr evropská nová pravice koncem 60. let 20. století okolo skupiny intelektuálů, kteří aktivně vystoupili s požadavky „obrody evropské kultury“. Uvědomují si krizi evropské kultury, jejíž příčiny je podle nich třeba hledat v činnosti staré pravice. Je třeba se zříci demokratických tradic a racionalistického filozofického dědictví a vrátit se k předkřesťanské Evropě. V takovém významu je nová pravice propojena z neo-völkisch hnutím, jak ho definoval Nicholas Goodrick-Clarke. Nová pravice odmítá sociální rovnostářství, světové dějiny nemají jednotu, neexistuje pokrok. Představiteli nové pravice jsou Alain de Benoist, Ch. Jilm, P. Vlál, M. Marmin či A. Hobartu. Mezi další rysy patří radikální kritika egalitarismu ve všech aspektech, kritika křesťanství jakožto egalitářského a obhajoba pohanské antiky.[5]

Německo

[editovat | editovat zdroj]

V Německu je nová pravice (Neue Rechte) politická ideologie, která vznikla jako reakce na vznik nové levice v 60. letech 20. století. Německá nová pravice prosazuje německou národně konzervativní revoluci. Mezi osoby, ze kterých německá nová pravice vychází, patří nacisté Gregor Strasser a Otto Strasser. Například šlo o hnutí Thule-Seminar.[5] Jiná hnutí se ale od nacistů snažila distancovat a odkazovala se více k německé konzervativní revoluci a osobnostem jako byli Arthur Moeller van den Bruck, Carl Schmitt nebo Oswald Spengler. Pro další hnutí to byly osobnosti jako Georges Sorel, Vilfredo Pareto, Robert Michels nebo Julius Evola.

Spojené království

[editovat | editovat zdroj]

Mezi směry nové pravice ve Spojeném království patří zejména konzervativní thatcherismus ovlivněný Friedrichem Hayekem a založený na privatizaci, monetarismu a neoliberální kritice socialismu a sociálního státu. Představiteli jsou Keith Joseph, Margaret Thatcherová nebo Norman Tebbit. Britská nová pravice je explicitně neoliberální a implicitně neokonzervativní: spojuje ekonomický liberalismus, sociální konzervatismus a patriotismus.[6]

Spojené státy americké

[editovat | editovat zdroj]

Ve Spojených státech se označení nová pravice používá pro dvě časově oddělená hnutí. Současně jde o hnutí v kontrastu s tzv. starou pravicí, což je neformální označení pro americké konzervativce z první poloviny 20. století.[7]

První nová pravice označuje éru pravicových hnutí z let 1955 až 1968. Šlo zejména o hnutí pravicového libertarianismu, tradicionalisty a antikomunisty. Jejich hlavním tiskem byl časopis National Review, který založil William F. Buckley Jr.[7] Termín nová pravice v tomto kontextu nejdříve používali sociologové a novináři. Konzervativci ho přijali až v roce 1962, jako první mládežnická organizace Young Americans for Freedom. Tato hnutí prosazovala tzv. fusionismus, tedy politickou syntézu ekonomického klasického liberalismu, sociálního konzervatismu, libertarianismu a intervencionismu v zahraniční politice. Tuto filosofii formuloval Frank Meyer a přijala ji Republikánská strana.[8][9] Vedle Buckleyho a Meyera byli mezi představiteli této vlny americké nové pravice James Burnham nebo Barry Goldwater.

Druhá nová pravice označuje následnou éru pravicových hnutí od roku 1968. Její podoba se formulovala během prezidentské kampaně Richarda Nixona a je typická přidáním prvků populismu (respektive pravicového populismu). Současně začala tematizovat rozdělující témata (jako je například přístup k interrupcím) a úzce spolupracuje s křesťanskou pravicí.[10] Zásadní vliv získali v kampani a prezidentství Ronalda Reagana v osmdesátých letech 20. století. Jako zásadní se v této vlně ukázaly různé pravicové think tanky, jako jsou American Enterprise Institute nebo The Heritage Foundation, jejichž deklarovaným cílem je „boj s liberálním zřízením“. Tato hnutí využila nových nástrojů marketingu a strategií, aby ve společnosti propagovala konzervativní hodnoty.[7][11] Tato vlna americké nové pravice také často kritizuje „pokles mravů“ (sexuální revoluci, rekreační užívání drog), lidskoprávní organizace, ale také zvýšení kriminality nebo konání rasových nepokojů.[7] Mezi mnohé osobnosti této vlny patří například: Pat Buchanan, Jerry Falwell, Newt Gingrich, Rush Limbaugh, Ronald Reagan, Phyllis Schlaflyová, Richard Viguerie nebo Paul Weyrich.

Od nástupu Donalda Trumpa do prezidentské funkce probíhá debata, zda nebyla zahájena třetí vlna americké nové pravice.[12][13][14] Mělo by jít o hnutí, která se vyčleňují z konzervatismu hlavního proudu, ale současně je není možné zařadit do tzv. alternativní pravice.[15][16][17] Jde například o hnutí Národní konzervativci, Postliberálové nebo Nietzscheho pravice.[18][19] Někdy je mezi ně řazeno také hnutí technoautoritářských libertariánů.[20] Lze mezi ně řadit osobnosti, jako jsou: Ron DeSantis, J. D. Vance, Josh Hawley, Patrick Deneen, Curtis Yarvin, Peter Thiel, Marc Andreessen, Ben Horowitz nebo Steve Bennon.[20][21]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku New Right na anglické Wikipedii.

  1. 1 2 3 CAMUS, Jean-Yves; LEBOURG, Nicolas. Far-Right Politics in Europe. [s.l.]: Harvard University Press 319 s. Dostupné online. ISBN 978-0-674-97153-0. (anglicky)
  2. ↑ https://www.britannica.com/topic/New-Right
  3. ↑ MELTZER, Albert. Anarchism : arguments for and against. [s.l.]: Edinburgh, Scotland ; San Francisco : AK Press 102 s. Dostupné online. ISBN 978-1-873176-57-3.
  4. ↑ GELOSO, Vincent; LEESON, Peter T. Are Anarcho-Capitalists Insane? Medieval Icelandic Conflict Institutions in Comparative Perspective:. Revue d'économie politique. 2021-01-11, roč. Vol. 130, čís. 6, s. 957–974. Dostupné online [cit. 2026-05-03]. ISSN 0373-2630. doi:10.3917/redp.306.0115.
  5. 1 2 BORNSCHIER, Simon. Why a right-wing populist party emerged in France but not in Germany: cleavages and actors in the formation of a new cultural divide. doc.rero.ch [online]. [cit. 2026-05-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-07-12.
  6. ↑ LEE, S.; BEECH, M. The Conservatives under David Cameron: Built to Last?. [s.l.]: Springer 258 s. Dostupné online. ISBN 978-0-230-23702-5. (anglicky)
  7. 1 2 3 4 FROHNEN, Bruce; BEER, Jeremy; JEFFREY, Nelson O. American Conservatism: An Encyclopedia. [s.l.]: Open Road Media 1355 s. Dostupné online. ISBN 978-1-4976-5157-9. (anglicky)
  8. ↑ Sean Speer: The conservative consensus is over. The consequences for the Canadian Right will be profound. thehub.ca [online]. [cit. 2026-05-03]. Dostupné online. (anglicky)
  9. ↑ https://www.jean-jaures.org/publication/l-aristopopulisme-ou-les-paradoxes-de-la-nouvelle-droite-americaine/?post_id=60365&export_pdf=1
  10. ↑ GOTTFRIED, Paul. The Conservative Movement. [s.l.]: Twayne Publishers 248 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8057-3850-6. (anglicky)
  11. ↑ ARIN, Kubilay Yado. Think Tanks: The Brain Trusts of US Foreign Policy. [s.l.]: Springer Science & Business Media 91 s. Dostupné online. ISBN 978-3-658-02935-7. (anglicky)
  12. ↑ https://www.newsweek.com/alt-right-or-alt-lite-new-guide-adl-classifies-right-wing-activists-639158
  13. ↑ https://www.reuters.com/article/world/trump-fans-deploraball-party-shows-rift-in-alt-right-movement-idUSKBN14I1XY/
  14. ↑ MCCARTHY, Daniel. Trump's Re-Creation of the Old 'New Right' [online]. 2025-09-01 [cit. 2026-05-03]. Dostupné online. (anglicky)
  15. ↑ Overview [online]. [cit. 2026-05-03]. Dostupné online. (anglicky)
  16. ↑ National Conservatism: A Statement of Principles [online]. [cit. 2026-05-03]. Dostupné online. (anglicky)
  17. ↑ Opinion | Your Guide to the New Right. The New York Times. 2023-10-03. Dostupné online [cit. 2026-05-03]. ISSN 0362-4331. (anglicky)
  18. ↑ National Conservatives, Postliberals and the Nietzschean Right: Meet Today’s Terrifying GOP. In These Times [online]. 2023-12-14 [cit. 2026-05-03]. Dostupné online. (anglicky)
  19. ↑ National conservatism is a fundamentally authoritarian movement [online]. 2025-09-14 [cit. 2026-05-03]. Dostupné online. (anglicky)
  20. 1 2 LOPEZ, Ramon. A Taxonomy of the New Right. www.persuasion.community [online]. [cit. 2026-05-03]. Dostupné online. (anglicky)
  21. ↑ The New Right’s Grim, Increasingly Popular Fantasies of an International Nationalism. The New Republic. Dostupné online [cit. 2026-05-03]. ISSN 0028-6583.

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Nová_pravice&oldid=25853566“