Faras

Faras, dříve známé také pod jménem Pachoras, bylo významné město v Dolní Núbii v dnešním Egyptě. V 60. letech 20. století město zaplavily vody Násirova jezera a v současnosti se nachází pod jeho hladinou. Před zaplavením zde proběhly rozsáhlé archeologické výzkumy; provedl je polský tým archeologů pod vedením K. Michałowského.

Historie

Původně zde stála egyptská pohraniční pevnost, která se během let 2040 př. n. l. – 1750 př. n. l. rozrostla na město. V době nadvlády Egypta nad Núbií se stal Faras správním centrem jižního Egyptal a převládaly zde egyptské kulturní vlivy. Nacházely se v něm chrámy zasvěcené egyptským bohům (např. bohyni Hathor) a palácový komplex. V období Meroe Faras získal větší význam jako hospodářské a obchodní centrum oblasti. Vrcholu svého rozmachu dosáhl v křesťanském období Núbie, kdy se stal hlavním městem státu Nobatie. Od 7. století n.l. byl včleněn do Makúrie, avšak Faras zůstal nejvýznamnějším městem severu. Byl také sídlem biskupů křesťanské církve, která zahájila výstavbu městské katedrály a dalších kostelů.^[1]^[2] V pozdějším neklidném období křesťanské Núbie Faras zřejmě zaznamenal úpadek a administrativním centrem se namísto něj stalo snadněji bránitelné město Kasr Ibrím.

Město Faras existovalo až do 14. století, kdy Makúrie definitivně padla a její obyvatelstvo bylo islamizováno. V 18. století Arabové postavili na troskách bývalého města citadelu, kolem které existovala osada zvaná Faras-in-Diffi.

V 60. letech 20. století bylo obyvatelstvo vesnice vysídleno kvůli plánovanému zaplavení oblasti v rámci výstavby Asuánské přehrady a část citadely a vesnických budov byla zbořena. V letech 1961–1964 zde probíhaly pod vedením profesora Kazimierze Michałowského archeologické vykopávky v rámci projektu UNESCO za záchranu památek před zaplavením vodami Nilu v důsledku výstavby Asuánské přehrady. Celé město a jeho okolí bylo po dubnu 1964 zaplaveno .

Archeologický průzkum

První archeologické výzkumy provedli britští cestovatelé již ve druhé polovině 19. století. V letech 1907–1908 dorazili do Farasu němečtí archeologové, okopírovali mnoho nápisů a přivezli do Německa objevené keramické nádoby, které jsou nyní ve sbírkách Egyptského muzea v Berlíně. V letech 1908–1909 prováděla pravidelné vykopávky Pensylvánská univerzita. V letech 1909–1912 pracovala ve Farasu britská expedice z Oxfordské univerzity pod vedením F.L. Griffitha, která objevila meriojské a křesťanské nekropole, zbytky egyptských chrámů, hradby pevností se dvěma vstupními branami (Západní a Říční) a budovy kolem centra města.

V roce 1961 zahájila polská mise vedená Kazimierzem Michałowským vykopávky ve Farasu v rámci záchranné akce UNESCO. Byly objeveny a vykopány pozůstatky šesti kostelů ve městě, biskupský palác, obytné domy i rozsáhlé keramické dílny, v nichž pravděpodobně vznikalo velké množství vysoce kvalitní keramiky tzv. zlatého období Makúrie. Ve Farasu byly nalezeny také prvky sochařské architektonické výzdoby, asi 200 nápisů v řečtině , koptštině a núbijštině, náhrobní stély a liturgické vybavení .

Městská katedrála

Nejvýznamnějším archeologickým nálezem ve Farasu z křesťanského období je městská katedrála.

Fáze stavebního vývoje katedrály^[3]

V roce 620 začala výstavba baziliky o půdorysu 24,5×14,5 m se dvěma řadami žulových sloupů. V severozápadní části katedrály se nacházela 3 m široká apsida.
Počátkem 8. století byla rozšířena o 10 m, přidány boční kaple a půdorys získal formu kříže. Stěny byly vyzdobeny nástěnnými malbami tvořenými technikou secco s obrazy světců a biblických námětů.
Koncem 10. století byla katedrála přestavěna. Původní žulové sloupy byly nahrazeny pilíři ze sušených cihel, místo dřevěného stropu byla pořízena valená klenba. Kostel dostal vysokou kupoli a byl zasvěcen Matce Boží (Marii z Pachorasu). Katedrála fungovala jako kostel až do 15. století.

Stěny katedrály byly zdobeny nápisy a malbami, které představují nejlépe dochované příklady křesťanského Núbijského umění. Znázorňují vesměs známé biblické výjevy, portréty biskupů z Farasu a panovníků.^[1] Skupina tzv. farasských fresek (tempery na suché hliněné omítce) čítající 169 obrazů, se ukázala jako jeden z nejzajímavějších objevů núbijské kampaně. Podařilo se sejmout 120 maleb, z nichž 67 bylo převezeno do Národního muzea ve Varšavě, zbývající jsou vystaveny v muzeu v Chartúmu.^[2] ^[4]

Podle stáří se rozdělují do několika stylů

fialový (8. století) provedený v byzantském stylu, postavy jsou zobrazovány v nadživotní velikosti, dominují zde fialové odstíny barev a fragmenty šedé. Dochovalo se jen několik maleb, mezi nimi např. svatý Ignác z Antiochie, apoštolové Petr a Jan a slavné zobrazení svaté Anny. Fialový styl trval až do počátku 9. století a končí obrazem Královna s archandělem Michaelem, který ilustruje přechod od fialového k bílému stylu.
bílý (9. století), kdy k základní bílé se přidává hnědý odstín. Dokládají to malby v apsidě (Panna Marie, král Georgios I.). V tomto období také vzniklo realistické ztvárnění starého biskupa Kýrose nebo obrazy ve světle hnědé barvě, například Jana Zlatoústý.
žlutočervený styl (2. polovina 10. století) začíná obrazem Krista Emanuela ve světle fialové tunice a plášti, obrysy jsou tmavě fialové a svatozář žlutá s jasně červenými okraji. Další obrazy z tohoto stylu představují biskupa Petra, krále Georgia, Pannu Marii s dítětem v levé ruce a Tři neviňátka v rozpálené peci. Patří sem i šestidílný pašijový cyklus (1,45 × 1,96 m).
vícebarevný styl (11.–14. století), v němž se objevuje realističtější ztvárnění postav i výrazů na portrétech. Významným příkladem malířství z tohoto období je portrét biskupa Mariana s Pannou Marií, který je považován za jeden z nejvýraznějších portrétů v núbijském umění. V této době byla také vytvořena největší malba zobrazující Narození Páně (7×4m). ^[3]

Odkazy

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Faras na anglické Wikipedii a Faras na německé Wikipedii.

1 2 MARK, Joshua J. Faras. World History Encyclopedia. 2011-04-28. Dostupné online [cit. 2025-10-18]. (anglicky)
1 2 VERNER, Miroslav. Vzpomínky na Núbii. Praha: Academia, 2023. ISBN 978-80-200-3351-2. S. 198.
1 2 Verner, str. 199-201
↑ The Faras Gallery: The Treasures of the Flooded Desert. Google Arts & Culture [online]. [cit. 2025-10-18]. Dostupné online.

Literatura

STROUHAL, Eugen; STEHLÍK, Bohumil. Sedmkrát do Núbie. Praha: Vyšehrad, 1989. Dostupné online. ISBN 80-7021-005-2.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Faras na Wikimedia Commons
Středověká Núbie Archivováno 3. 1. 2018 na Wayback Machine.

[:0-1] 1 2 MARK, Joshua J. Faras. World History Encyclopedia. 2011-04-28. Dostupné online [cit. 2025-10-18]. (anglicky)

[:1-2] 1 2 VERNER, Miroslav. Vzpomínky na Núbii. Praha: Academia, 2023. ISBN 978-80-200-3351-2. S. 198.

[:2-3] 1 2 Verner, str. 199-201

[4] The Faras Gallery: The Treasures of the Flooded Desert. Google Arts & Culture [online]. [cit. 2025-10-18]. Dostupné online.

[1]

[2]

[3]

[4]