Balkanizace

Balkanizace je proces zahrnující rozpad určité oblasti, státu nebo regionu na více menších a často nepřátelských nezávislých států.^[1]^[2] Obvykle je způsoben rozdíly v etnicitě, kultuře, náboženství a geopolitických zájmech.

Termín byl poprvé vytvořen na počátku 20. století a jeho původ souvisí s popisem událostí během balkánských válek (1912–1913) a první světové války (1914–1918), přičemž se konkrétně vztahoval k událostem, které se odehrály dříve na Balkánském poloostrově.^[3]

Termín je pejorativní;^[4] pokud je rozpad podporován nebo podněcován suverénní třetí stranou, bývá používán jako obvinění vůči takovým třetím zemím. Kontroverzně^[5] je tento pojem často používán odpůrci secesionismu k poukázání na jeho potenciální rizika. Balkánský poloostrov je v geopolitice považován za příklad tzv. pás nestability.^[6]

Původ termínu

Termín „balkanizace“ vznikl na počátku 20. století a jeho původ souvisí s popisem událostí během balkánských válek (1912–1913) a první světové války (1914–1918). Neobjevil se během postupného odtrhávání balkánských národů od Osmanské říše v průběhu 19. století, ale byl vytvořen až na konci první světové války. Albánie byla v té době jediným novým státem přidaným na existující balkánskou mapu, protože ostatní státy vznikly již v průběhu 19. století.^[7] Termín byl zpočátku používán novináři a politiky, kteří jej využívali jako konceptuální nástroj k interpretaci proměňujícího se světového řádu vzniklého v důsledku rozpadu habsburské a romanovské říše a následného vzniku balkánských států po rozpadu Osmanské říše v 19. století. Po druhé světové válce (1939–1945) prošel tento pojem výrazným vývojem a jeho význam se rozšířil i mimo původní kontext do různých oblastí, jako jsou lingvistika, demografie, informační technologie, gastronomie a další. Toto rozšíření vedlo k jeho používání při popisu různých jevů, často s pejorativním významem. V reakci na to se kritičtí badatelé na konci 20. a na počátku 21. století snažili pojem „balkanizace“ znovu interpretovat a zbavit jej zdánlivé samozřejmosti.^[3]

Národy a společnosti

Termín (vytvořený na počátku 20. století po rozpadu Osmanské říše) označuje rozdělení Balkánského poloostrova, který byl téměř celý ovládán Osmanskou říší, na řadu menších států v období mezi lety 1817 a 1912.^[8]

Do širšího užívání se dostal^[5] bezprostředně po první světové válce v souvislosti s mnoha novými státy, které vznikly po rozpadu Rakousko-Uherska a Osmanské říše. V češtině užival např. výraz balkanizace (upřesňovaný tak zvaná balkanizace) od 20. let 20. století T. G. Masaryk.^[9]

V Africe

Bates, Coatsworth a Williamson tvrdili, že balkanizace byla výrazně pozorována v západní Africe a následně také v britské východní Africe. V 60. letech začaly státy v oblasti Communauté Financière Africaine v postkoloniálním období volit „autonomii v rámci francouzského společenství“. Zemím v zóně CFA franku bylo umožněno uvalovat cla, regulovat obchod a spravovat dopravní služby.

Zambie, Zimbabwe, Malawi, Uganda a Tanzanie získaly nezávislost na konci období postkoloniální éry velmocí. Toto období bylo rovněž svědkem rozpadu Federace Rhodesie a Nyasalandu i East African High Commission. Rozdělení na dnešní státy bylo výsledkem směřování k uzavřeným ekonomikám. Státy přijímaly protiobchodní a proti-tržní politiky. Celní sazby byly v 70. a 80. letech o 15 % vyšší než v zemích OECD.^[10] Státy navíc přijímaly opatření k subvencování vlastních domácích průmyslových odvětví, avšak vnitřní trhy měly malý rozsah. Dopravní sítě byly roztříštěné; regulace toku pracovních sil a kapitálu byla zvýšena; byly zavedeny cenové kontroly. Mezi lety 1960 a 1990 vedla balkanizace k katastrofálním výsledkům. HDP těchto regionů činil jednu desetinu HDP zemí OECD.^[10] Balkanizace rovněž vedla k tomu, co van de Walle označil za „typicky značně nadhodnocené směnné kurzy“ v Africe. Balkanizace přispěla k tomu, co Bates, Coatsworth a Williamson označili za „ztracenou dekádu“ Afriky.

Ekonomická stagnace skončila až v polovině 90. let. Státy v regionu začaly zavádět více stabilizačních politik. Původně vysoké směnné kurzy nakonec po devalvacích v roce 1994 klesly na přiměřenější úroveň. Do roku 1994 se počet zemí, jejichž směnný kurz byl o 50 % vyšší než oficiální kurz, snížil z 18 na čtyři.^[11] Podle van de Walleho však v regionu stále dochází pouze k omezenému pokroku ve zlepšování obchodních politik. Navíc postkoloniální státy stále ve velké míře spoléhají na dárce při financování rozvojových plánů. Balkanizace má na dnešní Afriku nadále vliv, avšak tento výklad příčin není v mnoha kruzích příliš populární.

V Levantě

V 80. letech použil libanonský akademik a spisovatel Georges Corm termín balkanizace k popisu pokusů podporovatelů Izraele vytvářet v Levantě nárazníkové státy založené na etnickém rozdělení s cílem chránit izraelskou suverenitu.^[12] V roce 2013 francouzský novinář Bernard Guetta v deníku Libération použil tento termín ve vztahu k:

politickému rozdělení Libanonu mezi muslimy, křesťany a drúzy;^[13]
syrské občanské válce.^[13]

Odkazy

Reference

↑ The Blackwell Encyclopedia of Sociology. Redakce Ritzer George. 1. vyd. [s.l.]: Wiley, 15 February 2007. Dostupné online. ISBN 978-1-4051-2433-1. doi:10.1002/9781405165518.wbeosb002. (anglicky)
↑ The A to Z of international relations. The Economist. Dostupné online [cit. 23 November 2023]. (anglicky)
1 2 VELIU, Liridona. The Palgrave Encyclopedia of Peace and Conflict Studies. Balkanization. Redakce Richmond Oliver P.. Cham: Springer International Publishing, 2022. Dostupné online. ISBN 978-3-030-77954-2. doi:10.1007/978-3-030-77954-2_34. S. 80–90. (anglicky)
↑ Todorova 1994.
1 2 Simic 2013, s. 128.
↑ Gosar 2000.
↑ TODOROVA, Maria. The Palgrave Encyclopedia of Peace and Conflict Studies. Balkan as a Concept. Cham: Springer International Publishing, 2022. Dostupné online. ISBN 978-3-030-77953-5. doi:10.1007/978-3-030-77954-2_185. S. 75.
↑ Pringle 2016.
↑ Např. MASARYK, T. G. Slované po válce. Praha: Minařík, 1923. Dostupné online. S. 37.
1 2 Bates, Coatsworth a Williamson 2007.
↑ Van de Walle 2004.
↑ CORM, Georges. La balkanisation du Proche-Orient. Le Monde diplomatique. January 1983, s. 2–3. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 February 2019. (francouzsky)
1 2 GUETTA, Bernard. La balkanisation du Proche-Orient. Libération.fr. 28 May 2013. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 September 2019. (francouzsky)

Související články

[1] The Blackwell Encyclopedia of Sociology. Redakce Ritzer George. 1. vyd. [s.l.]: Wiley, 15 February 2007. Dostupné online. ISBN 978-1-4051-2433-1. doi:10.1002/9781405165518.wbeosb002. (anglicky)

[2] The A to Z of international relations. The Economist. Dostupné online [cit. 23 November 2023]. (anglicky)

[:0-3] 1 2 VELIU, Liridona. The Palgrave Encyclopedia of Peace and Conflict Studies. Balkanization. Redakce Richmond Oliver P.. Cham: Springer International Publishing, 2022. Dostupné online. ISBN 978-3-030-77954-2. doi:10.1007/978-3-030-77954-2_34. S. 80–90. (anglicky)

[FOOTNOTETodorova1994-4] Todorova 1994.

[FOOTNOTESimic2013128-5] 1 2 Simic 2013, s. 128.

[FOOTNOTEGosar2000-6] Gosar 2000.

[7] TODOROVA, Maria. The Palgrave Encyclopedia of Peace and Conflict Studies. Balkan as a Concept. Cham: Springer International Publishing, 2022. Dostupné online. ISBN 978-3-030-77953-5. doi:10.1007/978-3-030-77954-2_185. S. 75.

[FOOTNOTEPringle2016-8] Pringle 2016.

[9] Např. MASARYK, T. G. Slované po válce. Praha: Minařík, 1923. Dostupné online. S. 37.

[FOOTNOTEBatesCoatsworthWilliamson2007-10] 1 2 Bates, Coatsworth a Williamson 2007.

[FOOTNOTEVan_de_Walle2004-11] Van de Walle 2004.

[12] CORM, Georges. La balkanisation du Proche-Orient. Le Monde diplomatique. January 1983, s. 2–3. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 February 2019. (francouzsky)

[guet-13] 1 2 GUETTA, Bernard. La balkanisation du Proche-Orient. Libération.fr. 28 May 2013. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 September 2019. (francouzsky)

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]

[12]

[13]